Je to přesně týden, co jsem s kamarádkou stála na Smíchovské náplavce, a ani jedna z nás nedokázala uvěřit tomu, že za pár okamžiků se otevře vstup na Dolce Vita festival a my budeme součástí toho světa, o kterém jsme před rokem jen snily.

Byla to náhoda.
Život je jen řada náhod. Můžete si naplánovat co chcete, ale stejně se vždycky stane něco, s čím jste nepočítali a všechno se rázem změní. Náhody můžou být příjemné, ale i nepříjemné. Tahle naštěstí patřila do té první skupiny. A vždycky, když se vám taková náhoda připlete do cesty, je jen na vás jak s ní naložíte. A s touhle moji jsem naložila následovně.

Když mi kamarádka poslala odkaz na příspěvek na Facebook, že se hledají amatérští pekaři a pekařky na festival sladkostí, kávy a čokolády, váhala jsem asi 30 vteřin. Festival se konal za měsíc a mě ta půl minuta stačila na otevření mailu a zkopírování adresy. Pak už jsem se jen modlila, aby přišla kladná odpověď. A ona přišla. Stačila jedna náhoda, jeden email a možná trocha štěstí a můj první krok ke splněnému snu se stal skutečností.

To, že budu nabízet svoje výtvory na náplavce, jsem si sice představit dokázala, ale že tuhle příležitost dostanu takhle brzy, to mi přišlo nereálné.
Ale stalo se, osud tomu tak chtěl a já jsem se vrhla do příprav a plánovaní. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Food festivaly na náplavce jsem navštěvovala docela často, a proto jsem věděla, jaké masy lidí na tyhle akce chodí. A přiznám se, trochu jsem se bála. Dokážu sama napéct tolik koláčů, abych uspokojila všechny? Bude o bezlepkové věci zájem? Chodí vůbec bezlepkáři na food festivaly, když si v 90% případů stejně nemůžou nic dát? Co když vyprodám moc brzy? Nebo co když naopak nic neprodám? Takové otázky se mi honily hlavou a já se snažila na ně odpovědět. Nakonec jsem si naplánovala tolik věcí, abych byla schopná je napéct za jeden den. A pak jsem to nechala osudu. Buď se to prodá nebo ne. Buď budu mít po třech hodinách prázdný stůl nebo si povezu spoustu dortů domu. Žádný učený z nebe nespadl a praxí se člověk naučí nejvíc. Pokud to skončí fiaskem, poučím se a příště chyby napravím.

18ti hodinová směna v kuchyni, spoustu spotřebovaného másla, vajec a mouky. Po dvanácti hodinách na nohou jsem si říkala, že takhle to nepůjde. Že tohle mi za to nestojí. A že už se nikam nikdy hlásit nebudu. Ale v sobotu jsem svůj názor změnila.
Nervozita částečně opadla, když jsme všechno ve stánku nachystaly a já viděla výsledek mého snažení z předchozího dne. Musím říct, že jsem byla spokojená s tím, na co jsem koukala a modlila se, aby to ocenili i ostatní. Postupně, jak přicházeli zákazníci a dorty ubývaly, jsem si to začala užívat. Pár bezlepkářů přišlo a mě na tom nejvíce bavilo to, že jsme měli společné téma. Společný problém, o kterém si můžeme povídat a řešit ho. To, že můžu někomu poradit, jak pracovat s těstem, jaké používám mouky a postupy, aby se mi dorty povedly a neskončily v koši. To mě na tom nejvíce uspokojuje, a proto jsem se ještě ten večer přihlásila na nadcházející podzimní Restaurant Day. A pokud všechno organizačně vyjde, můžete se na další bezlepkové dobroty od Bezlepkov těšit už 18. listopadu ve Světě hub na Vinohradech.