Dostali jsme se do doby, kdy celiakie není úplně neobvyklá. Ale stále je mnoho lidí, kteří o své nemoci neví, nebo návštěvu lékaře odkládají. Podle některých studií je v České republice asi 100 tisíc celiaků, ale pouze 20% z nich o své nemoci ví.
Hodně lidí se mě ptá, jak jsem přišla na to, že mi vadí lepek, jaké jsem měla příznaky a jak zvládám bezlepkovou dietu. Tady je článek o tom, jak dlouho mi trvalo sebrat odvahu a jít k lékaři a o mém prvním roku bez lepku.

V životě každého člověka jednou nastane zlomový bod, kdy si uvědomí věci, před kterými utíkal, nebo které několik let odkládal s větou, to počká, k tomu se dostanu potom, teď na to není vhodná chvíle. Bod, kdy se ve vás něco zlomí, a vy si řeknete, tohle nechci a seberete všechnu odvahu a něco změníte.
Ať už je to změna práce, bydliště, odchod od partnera nebo triviální návštěva lékaře. U mě tenhle bod nastal před rokem a půl, kdy jsem zoufalá odcházela z alergologie s výsledkem krevních testů. Ale všechno to začalo mnohem, mnohem dřív…

Bylo léto 2014. Začátek srpna, zkouškové dávno za mnou. Já si užívala prázdniny u rodičů. Opalovačka, koupačka, knížky, kolo. Prostě pohoda. Jenomže mi začalo nějak divně škrundat v břiše. Pokaždé, když jsem něco snědla, mi břicho dělalo divný věci. Měla jsem pocit, jako když mám ve střevech nějakou ještěrku, která mi štráduje sem a tam.
V té době jsem plánovala dovolenou a všichni mi říkali, že to mám z nervů. Ale já byla v pohodě, psychicky. I přes to, že jsem se týden v Itálii cpala jenom samou moukou, bylo to lepší (pohyb pomáhal). Takže jsem nic neřešila. A neřešila jsem nic ani dalších spousty měsíců po tom. A příznaky se pořád zhoršovaly.
Do teďka si živě vybavuji, jak jsem pokaždé odcházela z oběda s nafouknutým břichem. Jako bych měla ve střevech balónek, který někdo stále víc a víc nafukuje. A to nebylo všechno. Zpětně si uvědomuji to, jak jsem byla unavená. Měla jsem dny, kdy mi dělalo problém i vzít tašky s nákupem z auta a dojít k výtahu. Do toho všeho se mi permanentně motala hlava. Stačila půl hodinová procházka a všechno se mi začalo točit, jako kdybych právě vypila půl litru vína.
Aby toho nebylo málo, pořídila jsem si domácí pekárnu. Chleby, rohlíky, housky a buchty byly na denním pořádku. A já nevědomky krmila mé tělo lepkem, se kterým bojovalo.

Čekalo mě osm měsíců v zahraničí a tak jsem se odhodlala k tomu, řešit alespoň to motání hlavy. Prošla jsem magnetickou rezonancí, EEG, kompletním vyšetřením u očaře ale nikdo nic nenašel. Verdikt zněl – máte to od páteře. V tu dobu jsem už neměla čas, řešit to dál. Teď vím, že to měl pravděpodobně na svědomí zánět v mých střevech.
Když jsem se vrátila zpět do ČR a nastoupila do práce, začalo to být neúnosné. Osmihodinové sezení za počítačem se po každém obědě proměnilo v muka. Křeče v břiše tak silné, že jsem měla občas pocit, že omdlím. Únava taková, že jsem měla strach, že usnu. Výměna šatníku za volná trika a kalhoty na gumu. Byla jsem bez energie, nervózní, nepříjemná, nic se mi nechtělo. Spala jsem osm hodin denně a i to bylo málo. Každý den jsem se ráno probouzela s myšlenkou, jak půjdu večer zase spát.

Lidé se bojí mluvit o svých zdravotních problémech, dokonce i se svým lékařem. Prostě se za to stydí, já byla jedna z nich. Jak to tak v dnešní době bývá, první komu se svěříte je strýček Google. A ten mi řekl, že mám s největší pravděpodobností alergii na laktózu. Tak jsem si začala kupovat drahé bez laktózové mléka, sýry a jogurty. Kupodivu to pomohlo, ale ne zase tak moc. Takže jsem si po čtyřech měsících nesmyslného utrácení řekla, že bych si to měla nechat potvrdit.
A to byl ten můj zlomový bod. Objednala jsem se na alergologii, řekla, že mám podezření na intoleranci laktózy a čekala na výsledky krevních testů. Po dvou týdnech mi paní doktorka oznámila, že to není laktóza ale lepek. A pak už to šlo rychle…objednání na gastroenterologii, poslední lepkové Vánoce, poslední narozeninový hamburger, poslední akce, kde jím, na co mám chuť….

A dnes je to přesně rok co držím bezlepkovou dietu.

Jak jednoduché to bylo a jak málo času to zabralo. Neustálé ignorování příznaků mě stálo tři protrpěné roky a totálně zničená střeva. (Z gastroenterologie jsem odcházela s výsledkem Marsh 3c – úplná atrofie klků.)

Tenhle článek jsem nesepisovala pro diagnostikované celiaky, ti svůj příběh znají. Sepisovala jsem ho pro ty, kteří stále otálejí s tím, řešit svůj problém. Stydí se za něj nebo se bojí, že bez lepku nedokáží žít. Já měla “štěstí“, že mi moje tělo dávalo dost silně najevo, že je něco v nepořádku, takže jsem dřív nebo později něco udělat musela. Ale někdy se příznaky celiakie neprojeví a člověk nemá ani tušení, že má zánět tenkého střeva, který způsobuje poruchu vstřebávání živin, vitamínů a minerálů do těla. Že neléčená celiakie může vést k anémii, neplodnosti, samovolným potratům, opožděnému vývoji plodu, předčasné osteoporózy, depresím a v krajních případech ke zhoubným nádorům.

Věřte, že být zdravý bez lepku je lepší, než být nemocný s řízkem na talíři.
​
Pokud máte nějaké příznaky, které by mohly vést k celiakii, nebo máte v rodině někoho s touto diagnózou, neotálejte a požádejte svého lékaře o krevní testy. Bude vás to stát jen kapku krve a několik let života na víc.
​
Jak jsem zvládla první rok s bezlepkovou dietou, si můžete přečíst zde.